Beřovické piraně

aneb jak se u šestnáctky vaří voda...

Zahrát si golf do Beřovic jezdím rád. A důvodů proč je hned několik. Z Prahy jste ve středočeské vísce nedaleko Slaného coby dup, což v přepočtu na oficiální časový údaj je zhruba 30 minut. Rozehrát se můžete na drivingu v těsné blízkosti odpaliště jedničky, nebo na místní devítijamkové akademii, která je tak trochu zmenšeninou „plnokrevného“ hřiště.

Hřiště zaujme na první pohled a vzápětí i na ty následující. Osmnáct jamek je umně poskládaných do krajiny na dohled mýtické hory Říp a dalších kopečků Českého středohoří. Jako by je hřiště tak trochu kopírovalo. Jednotlivé fairwaye jsou totiž od sebe oddělené kopečky podobných tvarů, leč významně zmenšených.

Vždycky, když vystoupám z odpaliště jedničky na její green, neopomenu se rozhlédnout. Ten výhled má svoje kouzlo – a hlavně krásně jako na dlani máte i zbytek hřiště. Pokaždé mi proběhne hlavou: je to možné, že dojdu až tam na opačný konec? Nejen že dojdu, ale ještě si hru užiju, byť se nemusí vždy dařit. Což v Beřovicích jde docela snadno…

Nevím, jak jiní hráči, ale s jamkou č. 9 mám od začátku nevyřízený účet. Někdo ji nenávidí, jiní ji považují za architektonicky nepovedenou, nelogickou a já nevím, jakou ještě. Platí ale to, že tady je a je na každém, jakou strategii zvolí a jak se s jamkou popasuje.

Když se to tak docela nepovede, je příjemné se zastavit u stánku před odpalištěm desítky (tedy pokud netlačí čas a flight jdoucí za vámi) – káva s koláčem místní výroby může být perfektním lékem na předchozí bolístku z deváté jamky.

Na greenu třinácté jamky se tradičně opět rozhlédnu po kraji a také zpátky, abych se nevěřícně ubezpečil: tak až sem už jsi došel… A co stojí za připomenutí – ve výhledu neruší žádné dráty vysokého napětí, žádný provoz a hluk aut. Jen kachny, straky a další ptactvo se tu a tam připomene, že i jim se tady líbí.

A když už jsme u té fauny… Když sestoupíte z odpaliště tříparové ostrovní šestnáctky k vodě, okamžitě se k vám připojí obyvatelé místních jezer. A že jich je. Rozhodně stojí za to se s nimi podělit o svou svačinu, či výživnou tyčinku. Stačí pár drobečků a voda se u břehu doslova vaří soubojem ryb všech velikostí a druhů takříkajíc o kus žvance. Fakt perfektní zážitek.

A taky skvělý způsob, jak se odreagovat a naladit na finálové dvě jamky. Především na závěrečný pětipar klikatící se jako obří had mezi kopečky s pastmi na obou stranách fairwayí – vpravo bunker obřích rozměrů, vlevo pro změnu vodní překážka. Když překonáte i tohle, zbývá už jen cesta se závěrečným „výšlapem“ ke klubovně a restauraci. Místní „smažák“, tedy klasika v podobě smaženého sýra, je vyhlášený.

Lojza Ž.